Příhody lišky Bystroušky
Opera o třech jednáních, JV I/9
Vznik: 16. 1. – 25. 10. 1922, rev. 17. 3. 1923, 8. a 10. 10. 1923
Premiéra: 6. 11. 1924, Brno, Národní divadlo, dirigent František Neumann, režie Ota Zítek, scéna Eduard Milén.
Durata: 1. dějství 25 min, 2. dějství 35 min, 3. dějství 30 min.
Inspiraci k sedmé opeře přinesly Janáčkovi Lidové noviny. Na obrázkový seriál o lišce Bystroušce se nejvíce těšívala hospodyně Janáčkových, Marie Stejskalová. Janáček Lidové noviny také četl, vždyť do nich sám přispíval, ale k zábavné příloze zřejmě nikdy nedošel. Upozornil jej na ni až Mářin smích, který ho vlastně rušil při práci.
„Prosim vas, osobo, čemu se tak smějete?“ – „Ale tady Bystroušce, milostpane.“ – „Jake Bystroušce?“ – „Copak oni to nečtou? Vždyť to napsal pan redaktor Těsnohlídek z Lidovek.“ Podala jsem mu noviny, on se díval na obrázek, četl si, začal se usmívat a já mu povídám: „Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířátka povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou – z toho by byla, panečku, opera!“ On na to nic. Jen se začal shánět po každém pokračování Bystroušky. A co se dál nestalo! Došel za panem Těsnohlídkem, ten zas přišel k nám, dohodli se a náš pán začal studovat zvířátka k Bystroušce. (Z pamětí Marie Stejskalové, hospodyně Janáčkových)
Každá z mých oper dobrý rok, dva vyrůstala v mé mysli, aniž bych byl jedinkou notou vzrůst zastavil. Měl jsem s každým dílem dlouhou dobu jen těžkou hlavu. Liškou Bystrouškou, jakoby ochočenou, jsem si pohrával. Divno, její zrzavá červeň mi vždy plála v očích.
Bystroušku komponoval se zvláštním zaujetím a láskou, s jakou miloval přírodu. Snažil se získat co nejvíce vědomostí o životě lišek, psal si o informace myslivcům a v hukvaldských lesích pak pozoroval liščí doupě. V roce 1921 začal upravovat libreto: z Těsnohlídkových třiadvaceti kapitol vybral deset nejvhodnějších příběhů, z nich vytvořil tři jednání.
Už ve Výletech páně Broučkových vytvořil Janáček určité paralely mezi postavami skutečného, měsíčního a historického světa. V Příhodách lišky Bystroušky ho pak napadla paralela mezi postavami farářem a jezevcem, rechtorem a komárem, paní revírníkovou a sovou. Shodně s Těsnohlídkem připsal zvířecímu světu nejběžnější lidské vlastnosti a nectnosti.
Poetické kouzlo díla zdůraznila Janáčkova podmanivá hudební řeč, v níž skladatel určil významnou roli orchestru. Svou operu komponoval s bezprostřední tvůrčí invencí, úsměvným i chápajícím pohledem projevil svůj vztah k přírodě a vytvořil svěží apoteózu života.
Z brněnské premiéry měl pán velkou radost. Ze zkoušek chodíval domů se smíchem, jak se učí zpěváci lézt po čtyřech. Šéf opery Neumann, režisér Zítek a malíř Milén, který navrhoval výpravu, udělali z Bystroušky tak krásnou věc, že to i pána překvapilo. Když prý při generální zkoušce dohráli konec třetího jednání, jak se revírníkovi zdá o malé Bystroušce, místo ní chytí skokánka a ten mu zpívá: „Totok nésu já, totok beli dědóšek. Oni mně o vás ve-ve-vekládali,“ pán prý plakal a řekl režisérovi Zítkovi, který stál vedle něho: „Toto mi musite zahrat, až umřu.“
Audio ukázka
Příhody lišky Bystroušky – 3. dějství
LITERATURA – výběr ke studiu:
PŘIBÁŇOVÁ, Svatava. Svět Janáčkových oper. Brno, 1998.
PŘIBÁŇOVÁ, Svatava: Leoš Janáček. Praha, 1984.
TRKANOVÁ, Marie a STEJSKALOVÁ, Marie. Mářiny paměti: u Janáčků. Brno: TIC Brno, 2023
TYRRELL, John. Janáček’s Operas. A Documentary Account. London, 1992.
ZAHRÁDKA, Jiří. Leoš Janáček. Příhody lišky Bystroušky. In Leoš Janáček. Příhody lišky Bystroušky. Brno, 2014.
Zahrádka, Jiří: Divadlo nesmí býti lidu komedií. Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně. Brno 2018.
Zítek, Ota: Leoš Janáček – dramatik (IN: Listy Hudební matice IV, 1925, č. 1–2, s. 8–11).
