Rákoš Rákoczy

Obrázek z moravského Slovenska s původními zpěvy a tanci o jednom jednání, JW I/2

Kam vy, řeky zpěvného Lašska, spějete? (…) V notách, v taktech sedí mi jizba napěchovaného lidu, zpocených, zčervenalých tváří: vše se hýbe, klaní, vrtí. (…) Připadá mi, že vy, říčky Lašska, honíte se rytmy těch jeho tanců, z dávných věků až i dnes. (…) na chválu rodného kraje, mojeho Lašska, půjde partitura plna mihotavých notiček, plna laškovných nápěvků, švitořivých i zamyšlených, do světa.
Ať rozsévá veselí a kouzlí na tvářích úsměv.

Libreto: Jan Herben
Premiéra: 24. 7. 1891 Praha, Národní divadlo, dirigent Mořic Anger, choreografie Augustin Berger
Durata: 45min

Leoš Janáček se opakovaně vracel do svého rodného kraje – Lašska. Od roku 1888 se v regionu systematicky zabýval etnografickou činností a už deset let před tím (tj. 1878 – v roce jejich vzniku) dirigoval v Brně Slovanské tance Antonína Dvořáka. Ty Janáčka inspirovaly k stylizaci lidových tanců do orchestrální formy. V době, kdy se Janáček ještě podepisoval křestním jménem Lev, byly Lašské tance (původně zvané Valašské), prvními tištěnými skladbami, které uváděly Janáčka v širší známost. Jak k tomu však došlo? Čtyři tance měly při brněnské premiéře 21. února 1889 takový úspěch, že Janáčka povzbudily k touze po jejich provedení na scéně Národního divadla v Praze. Napsal řediteli Národního divadla Šubertovi, který do Brna vyslal baletního mistra Augustina Bergera. Klasicky orientovaný choreograf a tanečník však zprostředkoval své dojmy z reprízy v takové podobě, že pražské divadlo nabídlo Janáčkovi pouhé zařazení dvou z jeho tanců do jiného baletu. Janáček se s použitím svých tanců jako doplňků cizí práce nespokojil a nabídl vlastní „samostatný balet slohu jednotného z bohatých a působivých motivů valašských“. Bylo však nutné k baletu napsat scénář. První verzi Janáček umístil do rodných Hukvald pod zříceninu hradu. Ředitelství divadla si vyžádalo k prostému ději jako podklad partituru a celé libreto. Janáček, zapálený myšlenkou uvést tance svého rodného kraje přímo v Praze, spěchal s prací a zásilku odeslal před koncem sezony 1889. Reakce však byla zamítavá. Ve srovnání s barvitou instrumentací Dvořákových Slovanských tanců nebyl Janáčkův přístup -respektující a neidealizující původní prostý doprovod- patrně dost působivý. Musel se spokojit jen s provedením jednotlivých čísel. Ředitel Šubert se však na Janáčka obrátil později znovu, a to v souvislosti s připravovanou jubilejní zemskou výstavou. Nezlomný Janáček nabídl znovu samostatný balet. Za libretistu zvolil Jana Herbena, jenž vypracoval libreto s námětem moravské (slovácké) svatby, přičemž Janáčkovi velmi záleželo také na přesné charakteristice slováckých krojů.

K premiéře Janáčkova jediného baletu Rákoš Rákoczy JW I/2 došlo došlo v Národním divadle 24. července 1891.