Amarus
Kantáta, JW III/6
1. Moderato, 2. Andante, 3. Moderato, 4. Adagio, 5. Epilog: Smuteční pochod
Doba vzniku: květen 1897, revize květen 1901, 1906.
První provedení: 20. 3. 1898 Brno – pouze Epilog,
kompletní: 25. 2. 1912 Brno, Besední dům, dirigent Ferdinand Vach, tenor Stanislav Tauber, baryton Karel Šoupal
Durata: 28 min
Amar, to je dítě lásky – a zemře, když uviděl dva milující
a v něm se marně touha klíčila; byl mnichem.
Uprostřed práce mezi prvním a druhým jednáním opery Její pastorkyňa komponoval v roce 1897 Janáček svou první kantátu Amarus. Opustil v ní folkloristickou orientaci sborů a tanců. Báseň Jaroslava Vrchlického mu totiž byla tématem velmi blízká – v Amarovi četl kus osudu sebe samotného. „Žil v klášteře od dětství; jak tam přišel, sám nevěděl…“ Zřejmě vzpomínal na dětství, když četl příběh chlapce, který byl v útlém věku poslán do kláštera. Slovy Vladimíra Helferta je Amarus dílo Janáčkovy bolestné touhy po štěstí a životním jasu.
„Amarus? Králové klášter na Starém Brně, jeho ponuré chodby, starý kostel, rozsáhlé zahrady, můj chudý, jinošský v něm strávený život, osamělost a tesknota, to vše bylo tak blízké Amarovi. Touhy mládí našly si text Vrchlického. I mládí a jaro se tu potkaly.“ vzpomínal Leoš Janáček v roce 1924.
Zhudebnil báseň v pěti částech pro sóla, smíšený sbor a orchestr. I přes svou interpretační náročnost se už za Janáčkova života kantáta stala oblíbenou i mezi amatérskými interprety. Tomu snad napomohlo i to, že Janáček svou oblíbenou tóninu as moll v první větě změnil na hratelnější a moll – vyškrabáním předznamenání v partituře. Pozoruhodné je i to, že závěrečnou část nadepsal jako smuteční pochod, přitom v ní převládají durové tóniny a má janáčkovsky slavnostní až radostný charakter. Poslechněte si sami. Slyšíte naději, nebo něco jiného?
Audio ukázka
Amarus, Kantána pro sóla, smíšený sbor a orchestr
První vydání: Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1938 (klavírní výtah), Český hudební fond, Praha 1957 (partitura)
Dostupné vydání: Bärenreiter Praha, Souborné kritické vydání děl Leoše Janáčka B/1, editoři Leoš Faltus, Marie Kučerová, Miloš Štědroň.
Text básně Jaroslava Vrchlického:
Žil v klášteře od dětství; jak tam přišel,
sám nevěděl, že děkoval však hříchu
své zrození, tož Amarus jej zvali.
Byl velký, bledý, stále zamyšlený;
zrak k zemi upřen, jakby stále hledal
cos neznámého. Jednou pravil k bohu,
když měsíc stříbřil mříže jeho cely:
„Za všecka muka, všecko odříkání,
za ztracený svůj život jednu milost
si žádám od Tebe, rci kdy as umru?“
A nedomyslil ještě, anděl slétl
a v sluch mu šeptal! „Umřeš oné noci,
kdy zapomeneš v lampu před oltářem
naliti olej!“ — Prchly dny a leta;
tich, jako vždycky, Amarus žil smutný,
vždy v lampu věčnou když přilíval olej,
děl k sobě: „Rozsvěcuju svoji duši,“
a bolestně se usmál. Jednou z jara
též přišel v lampu doliti zas olej;
chrám šerý byl, u sloupu na klekátku
pod Panny sochou zřel dva milující.
Stál za nimi a dech svůj zadržoval.
Když domodlili se, po špičkách rychle
šel za nimi, jej divná jala touha,
stál na klášterním hřbitově; pln bezu
a střemchy vzduch byl, vůně opojivá
mu vstoupla do hlavy, kdes v keři
pták zpíval, motýli dva jak dva květy
by na jabloni oživené náhle
kol něho lítali, šel dál a dále.
Na jednom hrobě, který srovnán s drnem
pod lesem kvetoucího bezu mizel,
tam seděli ti šťastní: on měl hlavu
na ňadrech jejích, v její černé vlasy
bez střásal těžce porosené květy,
pták zpíval za nimi a laškující
dva motýlové usedli jí v kadeř.
Tu Amarus na svoji matku vzpomněl,
jíž nepoznal a jíž měl děkovati
za trpký tento život, — a pták zpíval
a voněl bez a v trávě hrála rosa;
dnes nedolil Amarus lampu věčnou,
stál ustavičně a pták stále zpíval.
Dne druhého když k hóře přišli bratři,
tu našli věčnou lampu shaslou, sirou,
po Amarovi nikde ani stopy;
tam na hřbitově na zapadlém rově
však ležel mrtev, na hrobě své matky,
tvář obrácenou v bez a střemchu zkvětlou,
tak ležel tam a pták jen nad ním zpíval.
