Sir Mackerras 100

• Dílo

Dnes uplynulo 100 let od narození sira Charlese Mackerrase (17.11.1925-14.7.2010), jednoho z nejvýznamnějších dirigentů druhé poloviny 20. století, velikého znalce a propagátora díla Leoše Janáčka.

Britský dirigent australského původu studoval od roku 1947 u Václava Talicha. Hudbu Leoše Janáčka, kterou si zamiloval, pak na celé své umělecké cestě šířil obrazně všude, kam dosáhla jeho taktovka. Učil se komunikovat jazykem každého orchestru, se kterým spolupracoval. Jeho znalost češtiny byla však, podobně jako u jeho spolupracovníka profesora Johna Tyrrella, mimořádná, a to i díky významu jazyka pro Janáčkovo dílo.
V roce 1951 dirigoval britskou premiéru opery Káťa Kabanová a po dvou dekádách se mu podařilo prosadit Janáčkovo operní dílo ve Spojeném království (1964 Věc Makropulos, 1965 Z mrtvého domu, 1978 Výlety páně Broučkovy). Jeho poslední inscenací v Královské opeře byly Příhody lišky Bystroušky v roce 2010. Působil také v Metropolitní opeře v New Yorku, v opeře San Francisco, Pařížské opeře nebo Vídeňské státní opeře. Zásadní byl komplet jeho nahrávek Janáčkových oper pro společnost DECCA. Pracoval s původními partiturami a ve snaze interpretovat Janáčka bez nánosu pozdějších úprav publikoval u Universal Edition spolu s muzikology Johnem Tyrrellem, Paulem Wingfieldem, Heinzem Füsslem, Jiřím Zahrádkou edice Janáčkových děl Jenůfa, Káťa Kabanová, Z mrtvého domu, Glagolská mše, Šárka, Příhody lišky Bystroušky.

Dr. Alena Němcová, sir Charles Mackerras | foto lady Mackerras

Sir Mackerras spolupracoval po dobu více než třiceti let s PhDr. Alenou Němcovou. Působila jako vedoucí brněnské pobočky Hudebního informačního střediska Českého hudebního fondu a později jako tajemnice Fondu (posléze Nadace) Leoše Janáčka. Podělila se s námi o svou vzpomínku na sira Mackerrase:
„Když se před lety korespondent International Herald Tribune zeptal v pražském hotelu International Charlese Mackerrase, jaké se cítí národnosti, odpověděl mu sir Charles s úsměvem: “To je pro mne těžká otázka. V anglicky hovořících zemích se cítím v podstatě cizincem. Australané mne považují za příliš anglického, Angličané opět za příliš australského. A navíc, kus srdce mám taky zde, v Československu.”
Formální životopisné údaje sira Charlese Mackerrase vedou k takovéto otázce. I já jsem mu podobnou kdysi položila. Mohly by také svádět k jeho zařazení mezi ony internacionální hvězdy, které svým věčným putováním napříč kontinenty ztratily pojem své národní identity. U Charlese Mackerrase tomu tak nebylo. K Austrálii, zemi několika generací svých předků, se cítil rodově vázán, Anglie se mu stala domovem podle ještě starších rodových kořenů a Československo? S tím ho spojila pouta začátku profesionální dirigentské kariéry, přátelé a hudba, která ho hluboce zasáhla. 
Se sirem Charlesem jsem se seznámila v roce 1974 v dirigentském salonku londýnské Královské opery Covent Garden o přestávce představení Její pastorkyně. Srdečné seznámení proběhlo k mému velkému překvapení v češtině, která zůstala po mnoho let základem naší komunikace. Pouze v korespondenci používal sir Charles angličtinu. Jen jediný jeho dopis je napsaný bezchybnou češtinou, ovšem s poznámkou: „Píši vám česky na českém stroji za pomoci mé české dávné přítelkyně, což mi dělá velké potěšení.“ Tento dopis se týká spolupráce na přípravě původní verze Janáčkovy Její pastorkyně, na které sir Charles pracoval koncem 70. let. Poprvé zazněla Její pastorkyně tak, jak ji slyšeli Brňané do roku 1913, v Paříži 14. listopadu 1981, bez valného úspěchu. V prostředí nezatíženém znalosti tradičního takzvaného Kovařovicova znění si chtěl dirigent ověřit zvuk Janáčkova „děravého“ orchestru v prostoru divadla. Po této prověrce a navzdory pařížskému neúspěchu zaviněného spíše naturalistickou inscenací, nahrál Janáčkovo znění na gramofonové desky, kde nahrávce předeslal též předehru Žárlivost a po odeznění celé opery uvedl pro srovnání reprízu závěru opery v Kovařovicově úpravě.
Další intenzivní spolupráce spadá do počátku devadesátých let a váže se na přípravu partitury Janáčkovy Glagolské mše. Sir Charles mi tehdy dal k dispozici tištěnou partituru díla, abych ji srovnala se skladatelovým rukopisem a opisem Jaroslava Kulhánka, z něhož byla dirigována brněnská premiéra. Rozdíly mezi těmito třemi partiturami jsem zanášela do tištěné partitury Univerzální edice červeným a zeleným inkoustem. Modře jsem zaznamenávala různé opravy a doplňky z Kulhánkova opisu. Výsledek tohoto srovnání byl překvapující. Sir Charles vytvořil verzi, v níž nejnápadnější změny jsou v Úvodu, kde se střídají současně znějící rytmy pětiosminový, sedmiosminový a tříčtvrtní. Gospodi pomiluj je převedeno převážně do pětičtvrtního taktu. Po dlouhé orchestrální mezihře ve Věruju obnovil v části Ukřižování akordický trojhlas tympánů. Před koncem Svet otevřel čtrnáct taktů, v nichž sbor čtyřikrát opakuje text Osanna vo vyšnich a v závěru Agneče Božij končí sbor v pianissimu místo obvyklého fortissima. To při provedení v Praze i v Brně působilo sugestivně – jako pokorná prosba kajícího se lidu. Požádal mě také o revizi a fonetický přepis výslovnosti textu, což jsem konzultovala s profesorem Večerkou z Masarykovy univerzity. 
Poslední diskusi jsme spolu vedli po brněnském provedení Glagolské mše, při kterém sir Charles uvedl závěrečnou Intradu také na počátku skladby před Úvodem, jak se to ostatně hrálo při premiéře. Když se příští den po koncertě přesvědčil v autografu, že původní partitura obsahuje osm číslovaných částí, z nichž Intrada navzdory pojmenování je částí poslední, dal mi za pravdu, že hrát ji na začátku nebylo Janáčkovým záměrem.“

Za svou činnost získal sir Mackerras řadu ocenění. V České republice mu byla udělena Medaile za zásluhy I. stupně (1996), cena Artis Bohemiae Amicis (2010), čestný doktorát pražské Akademie múzických umění (1999), brněnské Masarykovy univerzity (1994) a Janáčkovy akademie múzických umění (2004), i Pamětní medaile Nadace Leoše Janáčka. Od roku 2015 udílí Nadace Leoše Janáčka na jeho počest každých deset let prestižní Cenu sira Charlese Mackerrase pro českého dirigenta do 40 let se zásluhou o interpretaci české, zejména Janáčkovy hudby.